Katamahú

»Ať už bylo na počátku cokoliv, určitě se to dalo vypít.«

„Katamahú s Tebou, pokud umíš číst. Následující řádky byly sepsány k oslavě Katamahúa, Boha Pivní Peruti. Po deseti letech účasti na jeho milosrdenství o něm můžeme s naprostou a konečnou jistotou prohlásit pouze jednu, leč objektivní a empiricky zjištěnou pravdu. Tou je, že Katamahú má snad cosi společného s principem Nejvyššího Blaha.“

 

Zrození
Katamahúa

Zrození Katamahúa patří k oněm záhadným mystériím víry, o nichž je lepší mlčet než dopouštět se planých a lichých úvah. Protože ale tato teologická mlčení jsou jen trapnou ztrátou času, pojďme si raději těch několik zásadních planých a lichých úvah o počátcích Katamahúa zrekapitulovat.

To, co možná jednou budoucí pokolení pijanů označí za »zázrak zrození víry«, může směle naše apoštolská generace pojmenovat »přízrakem Allzheimera« – o počátcích našeho pivního božstva v podstatě mnoho nevíme. Je to proto, že i to málo, co stálo za zapamatování, bylo již před mnoha lety bezpečně zapomenuto. V podstatě je tedy docela jedno, jestli nultý den stvořil Katamahú Hospodina, aby za něj stvořil svět, kde by uhasil svoji transcendentální žízeň, anebo se Katamahú společně s nevlastním bratrem Manitouem zrodili teprve za dlouhých probdělých nocí ve vězení pro dlužníky, kam pravidelně zavírali Karla Maye. Důležité je, že si záhy po založení našel zřejmě nepříliš pracovitý a pozapomenutý Bůh cestu mezi své vyvolené do Pivní Perutě. O tom, proč to vlastně udělal, nemůže být nejmenších pochyb – v Peruti nalezl zalíbení a v našem středu laskavé porozumění. A právě z těchto důvodů je ve své podstatě zbytečné hledání jakýchkoliv teologických fundamentů naší víry, protože nikdy nikoho nezajímaly.

Katamahú s námi všemi zkrátka zůstal a basta!

První

úkatamahúování

První rozsáhlá evangelizační akce proběhla na památné podzimní exkurzi v moravské vísce s příznačným jménem Smraďavka. Zdejší chatky rozestavěné do půlkruhového půdorysu tolik charakteristického pro tábory kmene Siouxů, dřevěný totem zapomenutý místními pionýry a atmosféra babího léta umocněná kýčovitými západy slunce brzy v mnohých žilách rozproudila indiánskou krev vydatně popoháněnou v tamějším kraji populární zkvašenou šťávou z mačkaných hroznů.

Zprvu osamělé noční tance kolem totemu glorifikovaného do Katamahúova zpodobnění se záhy proměnily ve společné konceneberoucí chorovody, při nichž všechny bez rozdílu akademických titulů i sexuální orientace propojila vidina brzkého úkatamahúování, která se zároveň stala oblíbenou a do časných ranních hodin opakovaně a hlasitě vykřikovanou mantrou. S odstupem času lze jen těžko posoudit, zda oním »úkatamahováním« měla být translace od vína i studu zrudlého totemu do jednoho z vigvamů nebo několik dní společného balancování na hranici deliria a kómatu.

Daleko důležitější je, že duchovní impulz vzešlý v oněch památných dnech z prostředí smraďavské alkoholní komunity se nesmazatelně zapsal do zbytnělých myslí všech zúčastněných a mnoho nechybělo, aby překročil i hranice uherskohradišťského okresu. K tomu bohužel již nedošlo, protože horlitelé pro víru, bratři Jan a Josef několik týdnů po exkurzi nedotáhli k vítěznému konci svoji soukromou kruciátu do Smraďavky vedenou za záměrem přenést Katamahúovu ikonu do některé ze spřízněných pražských hospod. Jejich hrdinskou výpravu v Brně zkřížila žízeň, a to je věru nepřítel, který dokáže zhatit i ty nejvznešenější a nejčestnější plány.

Okamžiky Katamahúova vítězství!

Přes veškerou intenzitu a obsahovou naplněnost vztahu mezi Katamahúem a jeho věrnými jsou okamžiky, kdy je jeho přítomnost mezi námi téměř hmatatelná. Například při pravidelném křtu pivních nováčků, kdy Katamahú skrze kaplanovo požehnání vyhání z těl novokřtěnců jejich střízlivého ducha. Je třeba si ale otevřeně přiznat, že pivní rekruti si tradičně udržují vysoké morální kvality, a proto je Katamahúovo působení v tomto obřadu spíš minimální nebo dokonce žádné. V prostředí Matky Peruti se postupem času totiž stal střízlivý duch vlastně natolik vzácným úkazem, že bychom byli rádi, kdyby se ještě někdy mezi námi alespoň na chvíli ukázal. A tak alespoň Nejvyšší potvrzuje svoji přítomnost nějakým promptním zázrakem, když například druhý den ráno po křtu jsou zdrávi a živi všichni ti, kterým by za normálních okolností dávno již muselo být úplně špatně.

Výjimečným duchovním zážitkem bývá jednou za rok se opakující Půlnoční mše. Někdy od roku 1998 se k ní přívrženci Katamahúa scházejí pravidelně v pozdních štědrovečerních hodinách, aby společnými silami bojovali proti pohanským tradicím a předsudkům. O tom, že boj to bývá lítý a nemilosrdný, nemůže být opravdu nejmenších pochybností. Slunce vycházející na Boží hod vánoční již nejednou uvidělo bojiště nonstopů u Kotvy, Pisco Baru či Yuconu poseté těly našich padlých bojovníků. Přesto odhodlaně rok co rok přicházejí znovu, aby se zbraní v ruce dokázali nevěřícím, že po boku Katamahúa ve válce proti vanilkovým rohlíčkům přece jen nakonec šťastně zvítězí.

Kromě těchto pravidelně opakujících se setkání s transcendentnem se Katamahú nachází mezi svými věrnými vždy, když se věnují nějaké činnosti sobě a Bohu libé, takže prakticky neustále. V tomto jeho pozemském nacházení se jsme zaznamenali i několik velmi výrazných okamžiků, kdy Katamahúovo všeobjímající milosrdenství dosáhlo takové nesmírnosti, až se zdálo, že příchod tolik očekávaného Pivního Království je skutečně nadosah. Za všechny připomeňme alespoň většinu řádných i absolventských exkurzí, Ferstlovy Memoriály, svatební veselice, lyžařský výcvik, kázání v kapli frýdlantské a řadu dalších hvězdných okamžiků, k nimž arci není třeba znovu se vracet, poněvadž byly již dříve dostatečně dobře popsány, a tudíž jsou všeobecně výtečně známy.

Sociální sítě

Home     Novinky     Byltén     Organizace     O nás     Kontakt

Pedagogická fakulta

Univerzity Karlovy

info@petipecko.cz

bude doplněno